Dámský klub

15. června 2018 v 13:01 | Perla Fuentes |  Filmové recenze
Dámský klub
(Book Club)






(Bioscop:) Čveřici dlouholetých kamarádek pojí kromě pevného přátelství společná záliba v knihách.
Pravidelně se scházejí ve svém dámském knižním klubu.Jednoho dne se ponoří do lechtivě erotického
románu Padesát odstínů šedi. Tahle volba se ukáže jako více než inspirativní...
Diane (Diane Keaton) totiž nedávno ovdověla po 40 letech manželství. Vivian (Jane Fonda) si užívá
společnost mužů, ale závazkům se důsledně vyhýbá. Sharon (Candice Bergen) se i po desetiletích stále
snaží vzpamatovat z rozvodu. A manželství Carol (Mary Stenburgen) spěje po 35 letech neodvratně ke
konci.

Režie: Bill Holderman
Scénář: Bill Holderman, Erin Simms
Kamera: Andrew Dunn
Hudba:Dámský klub
Kamera: Andrew Dunn
Hrají: Diane Keaton, Jane Fonda, Candice Bergen, Mary Stenburgen, Andy Garcia, Don Johnson,
Richard Dreyfuss, Craig T.Nelson a další.

(Munieca)

Dámský klub je film o čtveřici nerozlučných, úspěšných kamarádek, které chytí druhou mízu.
Na první pohled se zdá, že půjde o kýč typu reklamy na ,,Fifty shade of Gray", ale jen zpočátku.
Ani se tomu nelze divit, protože se o knize všechny rozpovídají a vám dojde, že nejde o vtip.
Vzájemně si sdělují své pocity a přicházejí na to, jak nápadně se příběh prolíná se soukromím
každé z nich. Jde o milou komedii navazující na současný trend o ženách ve středním věku, které
se ještě chtějí bavit, poznat novou lásku nebo zkusit něco nového.
Trochu mne překvapilo, že štramák Andy Garcia propůjčil svůj talent celekem prvoplánové postavě a
tvůrci tak spojili jeho šarm se stále šedivějící a zkostnatělou Diane Keaton. Opravdu mi ho bylo líto.
Věkově k sobě neladili a hlavně jsem nevěřila tomu, že by ho představitelka, jedna z hlavních
postav mohla přitahovat. Nejde ani tak o babičkovský vzhled, spíše si všimnete vyzařující mužskou energii,
kterou lze na Diane odpozorovat v každém jejím filmu. Pochopila jsem, že záměrem této komedie
je dát dohromady neslučitelné. Respektive nepříjemná témata o kterých se nemluví. Například pokročilý
věk neznamená jen bolavé klouby a špatné zažívání ani osamělé dumání nad záhonky kolem domu.
Lidé touží po lásce v každém věku, pokud nezahořkli vlivem těžkého života. Zralé ženy nejsou
tabu. I ony stále sní o romatickém mladém muži, pokud by jim přinesl nový elán do života. Proč by se
milostné románky měly týkat pouze starých, zámožných mužů. Sharon se bojí znovu zamilovat,
protože nevěří v další příležitost zažít dobrodružství. Uvědomuje si, jaká je to marnost uvažovat nad
minulostí, jestliže ji brání žít. Zvláště, když se dozví o zasnoubení svého bývalého s mladší ženou.
O Vivian se zmiňovat ani nebudu. Jako vždy se Jane Fonda rozhodla hrát s noblesou. Nezáleží na
tom, kolik vrásek zdobí její štíhlý krk. Všichni předpokládají a očekávají krásnou a úspěšnou ženu,
kterou opět hraje. Za to Carol přináší svěžest a naivitu málo zkušené ženy. Probudila v sobě novou
vášeň a touží po nespoutaném sexu. Stagnující manžel bohužel její nadšení nesdílí. Zvlášť po letech
povinných a nudných manželských pravidel. Často se netočí příběhy o odlišných sxuálních chutí
mezi partnery. Především ve zralém věku. Možná film budí roztomilé otázky? A ne všichni se
ztotožní s hlavními hrdinkami. Filmaři si mohli odpustit procházející sousedku v podobě E.L.James,
spisovatelku séríí knih o panu Grayovi. Připomínala komparz, který se rád přecpává jídlem určený pro filmový
štáb. Špatná volba. Každopádně nám kamera přibližuje, samozřejmě na oko po americku, zářivý obraz plného světla
a veselých interiérů. Režisér vede postavy do komických situací, ale za každých okolností vypadají
dobře. Scénář není rozhodně špatný. Film se o něj opírá a spoléhá, tak tomu pojďme vstříc a
užívejme si bezstarostný hvězdný snímek. Nic jiného se po nás vlastně nechce.

 

Valerian a město tisíce planet

26. července 2017 v 16:10 | Pearl D. |  Filmové recenze
Valerian a Laureline jsou zvláštní vládní agenti, kteří mají na starost udržovat pořádek v lidských vesmírných teritoriích. Ve své práci patří k absolutní špičce.

Na rozkaz velitele se oba vydávají na misi do intergalaktické stanice Alfa. Úchvatné místo, přezdívané Město tisíce planet, je rostoucí metropole, kde mezi sebou všechny vesmírné druhy sdílejí znalosti, objevy, technologie a kulturu.

Po staletích míru a prosperity chce neznámá síla zničit vše, co bylo stvořeno. Valerian a Laureline se musí pokusit ochránit budoucnost...bioskop


Luc Besson ( Pátý element, Leon, Brutální Nikita) patří mezi velmi produktivní režiséry, kteří se pokouší o to, aby jejich příběh nepostrádal pevný základ. Očekávaný fantasy film z komiksové adaptace vytvářel několik let. Nevynechal tak jediný detail k realizaci svých představ.

Člověk svými činy zasahuje téměř všude i v místech, kde by zasahovat neměl. Přestože se to zdá být utopií, podařilo se lidské rase v rámci vesmírného řádu spojit síly s dalšími bytostmi ze vzdálených planet. Touha po udržení míru a vzájemné prosperitě je silnější než zbraně. Jednoho dne přijde okamžik, kdy se všechno změní. Lidé se ve své přirozenosti neuvědoměle snaží sytit skryté touhy po moci a chaosu. V opačném případě se vyjímečně zrodí opravdoví ochránci nebo dobrodružní jedinci. A nebyl by to dobrý příběh, kdyby v něm nefiguroval nějaký ten charismatický hrdina i nezkrotná hrdinka. Valerian a Laureline se nezastaví před ničím. Nemožná mise takřka pro ně neexistuje.


Na první pohled hubená blond barbína Laureline s drsnou řečí odolává vábení kolegy a na druhé straně rozverný Valerian, který se netají tím, že by si přál dostat Laureline do postele nejlépe s výhledem na sluncem zalité pláże. Nenechte se ovšem zmýlit vtipnou hrou na kočku a myš. Ti dva mají k sobě velmi blízko. Horší to bude s jejich egem, které odráží vzájemné soupeření. Když se někdo pokusí zničit neznámý, mírumilovný druh. Zůstane vám rozum stát. Usilovná práce zjistit pravdu mladé agenty málem sežehne. Možná bude nutné zasáhnout u nejvyšších vládních kruhů. Planet, odkud se rodí zářivé perly obsahující léčivé účinky mnoho není. A právě proto je zapotřebí zapojit Valerianovy smysly k odhalení důkazů o vyspělé rase duchovních bytostí, jenž se musí skrývat před další hrozbou.

Výběr herců není rozhodně špatný. Clive Owen ( Krupiér, Král Artuš) jako nabubřelý generál obstál. Mladý Dane Dehaan (Kronika) překonal sám sebe v roli roztomilého a odvážného svůdníka. Pokud jste z novinových plátků nepoznali rebelku Caru Delevingne, (Papírové města) nevadí. Měla by zůstat herečkou a módní mola vyměnit za nové příležitosti před kamerou. Všichni si tradičně nahrávali díky jasné vizi samotnèho režiséra.

Kamera a vizuální triky splnily svůj účel.

Hudba mohutně podtrhává rychlý děj plný akce.

Tradovalo se, že Valerian připomíná po vizuální stránce Star Wars. Žádné lejzrové meče ani Obi Wany v kutně neuvidíte.

Planeta Země

3. července 2017 v 12:34 | Pearl D.
Konečně přišel svěží vánek. Naše ústa vydechla úlevou, neboť horko ustalo. Příroda je mocná čarodějka. To už všichni víme, ale na co nám nikdo neodpoví je pravda. Jaký dopad má náš destruktivní vliv na životní prostředí? Lepší už to nebude. Co můžeme udělat? Ochránit přírodu, obnaženou a připravenou se přispůsobit životu ve zničeném prostoru naší atmosféry. Kolektivně se probudit a otevřít své srdve lásce. Jiná cesta není.

 


Jaro

23. března 2017 v 9:42 | Pearl D.

Masaryk

6. března 2017 v 13:55 | Pearl D. |  Filmové recenze
Smrt Jana Masaryka je dodnes zahalena tajemstvím. Mnohá tajemství se však skrývají i v jeho životě.


Dramatický příběh, věnovaný osudům velvyslance a pozdějšího československého ministra zahraničí, Jana Masaryka, se vrací do doby těsně před druhou světovou válkou. Ve třicátých letech vrcholí Masarykova diplomatická kariéra, kterou tráví převážně ve Velké Británii, kde se snaží dostat světové mocnosti na stranu Československa. Muž, oceňovaný jako brilantní řečník, zábavný společník a milovník života, má však i svou temnou stránku. Masaryk hledá únik před svým jménem, před odpovědností i před sebou samým v hýřivém životě, alkoholu a drogách, ale také v neustálém sebetrýznění. Tehdejší velvyslanec v Londýně se najednou ztrácí z veřejného života…(Bioskop)

Produkce: Česká republika, Slovensko
Stopáž: 113 min
Režie: Petr Kolečko, Alex Königsmark, Julius Ševčík
Scénář: Petr Kolečko, Alex Königsmark, Julius Ševčík
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Michal Lorenc a Kryštof Marek
Hrají: Karel Roden, Oldřich Kaiser, Arly Jover, Hanns Zischler, Eva Herzigová, Jiří Vyorálek, Milton Welsh, Paul Nicholas, Dermot Crowley a další.


Syn T.G. Masaryka si říká o pozornost, neboť jde o počin ryze ambiciózní s neskrývanou touhou získat filmové ocenění. Na druhou stranu musím českým tvůrcům uznat kvalitu, se kterou snímek natočili. Především režijní zkušenosti jsou nedílnou součástí k vytvoření dobrého filmu. Na tiskovce se nám mnoho informací nedostalo a zřejmě se očekávalo, že samotný příběh bude předlohou pro hojné diskuze. Bohužel se tak nestalo a postrádala jsem dychtivost samotných herců i režiséra. Jádro věci tak zůstalo tajemstvím. Posléze se s mírným překvapením rozpovídal režisér Julius Ševčík o skutečných cílech, které údajně postrádají ambice prorazit za oceánem. Průběžně se natáčelo také v zahraničí, nelze tedy vyloučit, že tomu bude jinak a tvůrci zbytečně mlží. Vrátím-li se k samotnému filmu, Masaryk v podání Karla Rodena (Fotograf) se nám jako vlivný muž nesnaží zalíbit. Podrobně se divákovi otevírá složitá mozaika důležitých momentů v historii našich dějin. Masaryk se utápí ve vzpomínkách, které souvisí s jeho minulostí, a částečně rezignuje k novým životním volbám. Snaha změnit Benešovo rozhodnutí, a prosadit mobilizaci tehdejší československé republiky roku 1938, se stává temným mezníkem v kariéře prezidentova syna. Morálními hodnotami se zaobírá i nový Masarykův psychiatr narozený v Německu. I přes svou neobyčejnou inteligenci a vnímavému přístupu k práci musí čelit podobnému osudu jako jeho svéhlavý pacient. Tato náhoda oba muže spojí. Pozorujeme jejich vzájemný, profesionální vztah, který se odehrává v izolaci americké léčebny. Zpovzdálí sledují, schylující se válku v okupované Evropě a nevědomě určují další, potřebné kroky k přežití. Velvyslanec, a duší umělec v jedné osobě se nedokáže doprovolně odpoutat od pocitu viny a je těžké čelit nevyhnutelnému. Navzdory těžkým okolnostem zažívá Jan Masaryk, křehký ve své podstatě i světlé chvilky. Seznámení s charismatickou novinářkou (Arly Jover-Blade) přináší naději a lásku.


Hudba je ponurá a nachází se na správném místě. Snaha o autentičnost bude na místě.

Arly Jover září a vy ji uvěříte, že se nechala okouzlit malinko bláznivým mužem, který jenom touží prožít život v lásce a víře na lepší vyhlídky. Bohužel výkon zbylých hereček je velmi slabý a nezaujme. Eva Herzigová možná umí zpívat, ale pohled na její vyzáblé tělíčko budí rozpaky. Kamera významně podtrhává tehdejší dobu 30let.




Návrat 5.kapitola

15. ledna 2017 v 13:40 | Pearl D. |  Daleko od slunce

Za oknami padal silný déšť a obloha připomínala poválečnou, šedou oblohu. Večer nás navštívila teta. Nazývaly jsme tak ženu s natupírovanými blond vlasy. Matku opravdu znala. Byly jako sestry nebo dvě charismatické zpěvačky z Abby. Říkávaly jsme ji teta Jarka. Pracovala jako vedoucí diskontu s potravinami. Nosívala nám laskominy různého druhu. Někdy také oblečení z kvalitních materiálů a oslovovala nás bambíny. Ráda se napila červeného vína a pocházela s katolické, tradiční rodiny. Pozorovala mne velmi pečlivě a s ovíněnou tváří a melancholii v hlase řekla, že jsem celý Hubert. Její slabost pro mého otce byla očividná. Pohladila mě po kudrnatých vlasech a oddychla si. Později jsme se tomu zasmály. Nemohla si prostě pomoct. Ze snobského prostředí k nám pokaždé zavítala a koukala mi pronikavě do očí, kdykoliv si vzpomněla na mého otce. Vzala si opravdu hodného muže, který tetu podporoval a miloval. Ve skutečnosti toužila po dobrodružství a nedokázala ho ve svém manželství najít. Přes budoucí eskapády jejich svazek vytrval. Teta Jarka připomínala maják v bouři. Matka přitahovala mnoho pofidérních lidí, kteří z původně živoucího ohně vysáli veškerou jiskru zářivého plamene. Na tetu Jarku se dalo spolehnout v každém z matčiných náročných životních období. Všichni ostatní zklamali. Po letech odloučení na ubytovnu zavítala babička z matčiny strany. Zhrzená a podvedená se dopotácela přes celou Ostravu. Důvod se zdál prostý než jsme si myslely. Děda s hustým obočím jako Brežněv babičku podvedl s mladší ženou a přišel o celý dům. Vzpomínám si na dny, kdy jsme k nim přijely. V jeho přítomnosti jsem se cítila nesvá. Nedokázala jsem ovládnout strach, který ve mne vyvolával. Hráli jsme hru na šťastnou rodinku. Klidný den započal chutným obědem, potom se rozdávaly praktické dárky v podobě flanelových košilí nebo ponožek. Babička uvařila staročeské jídlo. Servírovala hotový porkm na dokonale čistém a úhledném stole. Vůně libečku v polévce se mi zdál ostrý, ale celkem mi jídlo chutnalo. Vlastnili dům u cesty, odkud se dalo koukat na Jednotu. Za domem měla babička malou zahrádku a dva vysoké smrky. Hodné holčičky musí poslouchat, neodmlouvat, tak jsme se přizpůsobily nabídkou, že pomůžeme otrhat žluté květy divizny květoleté. Výborný lék na kašel jsem si brzy oblíbila i černého, kníratého psíka jménem Rexík. Matka si odvážela domů jenom Calistu kvůli závislé symbióze mezi nimi, nevydržela dlouho mezi ostatními lidmi sama. Komplikovala to častým pláčem a urputnou touhou o pozornost. S Avou jsme si dokázaly hrát na někoho jiného celé hodiny. Starý, mohutný retro autobus jsme přetvořily na útulný byteček. A svět se nezdál rázem tak těžký. Děda nás brával na procházky a vyprávěl, kam vede vlaková trať nebo k čemu slouží kombajn. Ukazoval nám řeku, která po dešti rychle stoupala a vytvořila na hladině mohutné peřeje. Fascinovalo to mou mysl. Představovala jsem si moře, jak ke mně tiše promlouvá z ohromné dálky. Nešťastný muž, který za války viděl Němce přijíždět jako dítě, si hrůznou událost vetkal hluboko do srdce. K pozvolnému alkoholismu přešel snadno. Jeho maminka pocházela z Ukrajiny, možná z Ruska. Mívával zvrhlé návaly vzteku, které se stupňovaly a z vlastních dětí udělal zoufalé osoby. Tehdy nevypil ani kapku tvrdého alkoholu. Miloval naší pozornost. Mohl se zasnít, vyprávět a předávat své znalosti. Smutný muž žadonící o pozornost, násilník i milovník červeného vína. Takový byl matčin otec. Matka z domu utekla ve svých sladkých šestnáct. A historie se opakovala, tentokrát s babičkou. Možná jen zaplatila za bezpráví, které dceři způsobila. Ignorovala opakované volání o pomoc a srdce nechala zavřené také pro nás.




Soužití s babičkou nebylo jednoduché. Matce vyčítala naivitu a tři děti na krku, dle jejich slov jsme patřily do dětského domova. Calista frflá v jídle a nemá nás kdo krotit! Teprve příchod Luise babičku odměkčil.

Silná vůle

13. ledna 2017 v 17:39 | Pearl D. |  Daleko od slunce
Bublina praskla a kubánská komunita se rozpadla v prach. Valná většina se vrátila do karibského státu. My zůstaly na pospas cizím lidem a matčiným románkům. Dobré dny se střídaly se špatnými. Jako na houpačce. Propadala nevysvětlitelné zlosti a ztrácela trpělivost s naším dováděním. Nemohly jsme chodit ven. Strašila nás, že nás mohou unést zlí lidé a nesmíme si od nich nic vzít. Rozčilovala se nad rozbitým hrníčkem a přicházeli výprasky, mnoho výprasků. Docházely jsme do školky hned za ubytovnou. Před brankou se pravidelně vyhřívaly potulné kočky a krčily se s koťátkama mezi mohutným potrubím, ze kterého sálalo intenzivní teplo. Rády se nechala pohladit. Párkrát jsme kvůli nim zapomněly na čas.

Byla to menší panelová budova, která se rozprostírala uprostřed rozlehlého parku. Obklopena jehličnany a drátěným oplocením. Místní děti se s námi moc nekamarádili a učitelky připomínaly německé úřednice, které se tvářily velmi přísně. Neuměly vyslovit naše jména, tak se je snažily počeštit. Zvláště si pamatuji korpulentní vychovatelku se zplihlými vlasy a tvrdým jednáním. Na jaře jsme se přesouvali k pískovišti nebo k prolézačkám a jak to tak bývá, odlišnost se trestá. S Avou jsme trpěly častým krvácením z nosu. Stalo se mi to ve školce při malé rozcvičce. Když jsem krvácení nemohla zastavit, běžela jsem za učitelkou s prosbou o pomoc. Strčila mi do nosních dírek obří vatu a nechala mne samotnou na lavičce, kde jsem všechnu krev spolykala. Pachuť kovu v krvi byl nesnesitelný, ale chtěla jsem to mít za sebou. Svým způsobem se učitelé museli přizpůsobit komunistickému režimu, který lidi uzavíral do osamělé pasti. Nutno říct, že matka vystačila s málem. Jídlo bylo levné a kvalitní. Na úřadě ji byt přidělili na dobu neurčitou a nemusela chodit každý den do práce. Pokud potřebovala pomoct, řekla si známým nebo novému milenci. Ve školce se o nás mluvilo s nadšením jenom v případě, když nás mohli děti pozorovat při tvorbě. Ráda jsem malovala, vyráběla postavičky z kaštanů nebo listí. S Avou jsme rády tvořily u nás doma. Vytvářely jsme si tak svět, který byl kouzelný a láskyplný. Neusínalo se mi tam nejlépe, a nesnášela jsem celerový kompot. Atmosféra pokaždé nepůsobila špatným dojmem. V tichosti jsem dumala nad tím, odkud se bere veškerý život kolem nás a snažila se nevnímat stížnosti týkající se našeho omezeného vyjadřování.

Neuchopitelná vzpomínka kapitola 4.

10. ledna 2017 v 19:00 | Pearl D. |  Daleko od slunce
Večer byl temný a stále jsem nemohla usnout. Instinktivně jsem vyskočila z postele a otevřela dveře od pokoje. Slyšela jsem zvuky, spíše hlasy. Hádali se, křičeli na sebe. Přede mnou se tyčili rodiče, kteří nevnímali můj příchod. Otec oděn do béžové košile v upnutých riflích, v dlani pevně svíral sklenici s červeným vínem. Předklonil se a chrstnul opovržlivě matce víno do obličeje. Zacákal ji bílou, noční košili. V jejím výrazu se snoubila zlost s hořkostí. Bolelo mne vidět, co si způsobují. Nerozuměla jsem žádnému z nich, přestože jsem pociťovala strach. Vzpomínka se mi vryla do paměti, ale nemluvilo se o tom. Když jsem nemohla usnout, pozorovala jsem velké stíny lemující okna, skříně, a bílé zdi. Vzbuzovaly ve mne ostražitost jako náhlý příchod něčeho, nad čím nemáte kontrolu. Doufáte jen, že přežijete a nepopsatelná úzkost zmizí.


Autor: munieca


V létě přišel den D. Kubánci opouštěli naše město. Vraceli se domů. Plakalo se, objímalo a mávalo na rozloučenou. Většina z nás postávala u prosklených vchodových dveří. Viděla jsem pomalu mizet autobus s jásajícími domorodci. Matka ještě naposledy dojatě líbala Selmu na tváře. Byla to právě malá Selma, kterou si Cuan vybral za partnerku. Přišlo mi to krásné. Plné nových začátků, slunce a touhy podívat se na Kubu s nimi. Santiago zůstal v Čechách jako vzdálený přítel. Tyburonovi se narodila holčička a Tony se brzy nato oženil s veselou, kyprou ženou. Pocházela z vesnice, a vdala se za něj z lásky. Přesto jsme tehdy netušili, jak těžké bude žít bez jejich přítomnosti. Život se pro nás změnil a my s ním. Matka nechtěla zůstat sama s třemi dětmi. Až příliš jsme ji připomínali otce. Výjimečně nás kontaktoval po známých. Poprvé to bylo, když k nám zavítal vysoký, hubený muž s prořídlou kšticí a s nebezpečným pohledem. Vyprávěl matce historky o tom, jak se na Kubu vydal za prací a otec se stal jeho přítelem. Daroval nám dopis spolu s balíčkem, který pečlivě uschoval. Pocházel z Čech a jediné proč jsme se mu věnovaly, byla pozvánka do cukrárny. Doma nám matka přečetla dopis a rozbalila balíček, který ukrýval šperky vyrobené z mořských korálů. Připomínaly vytesané africké masky. S Avou jsme dostaly tmavě hnědé s černými odlesky. Nejmladší dceři Calistě poslal otec bílý, čistý korál jako ze smetany. Po záhadném muži jsme příbuzným pocházejíc z kuby poslaly také balík. Nikdy se už potom neukázal a dárky jsme si užily jenom nachvíli. Záhy potom Calista onemocněla, a protože se tou dobou matka zajímala o okultismus, troufla si posoudit, že půjde o začarování a musíme všechno spálit. Myslela tím darované šperky i dlouhý, pracně napsaný otcův dopis. Skončilo to v záchodové míse. Opravdu jsme ji věřily a doufali, že se tím impulsivním gestem náš život zlepší. Ten večer, kdy mi popsala své dětství a hrůzy s tím spojené, to ve mne zanechalo velké vnitřní mezery. Koupala se sama ve vaně a zavolala si mne. Munieco, řekla a mokrým ručníkem si třela zvlhlý obličej. Posadila jsem se na podlahu na zadek a byla připravena naslouchat. Pocházela z malého města u Ostravy. Podívala se na mně zelenohnědýma očima a vážným hlasem prozradila dlouho udržované vzpomínky. Bylo mi pět, když vyslovila ohavnosti, které ji způsobil vlastní otec, i její bratr. Můj děda a strýc! Obličej se mi odkrvil. Myšlenky se řítily ven pomocí nesmyslných otázek. Odpovědi nevyzněly kladně. Popravdě jsem se spíše uzavřela do sebe a nechápavě pokyvovala hlavou. Sdílela se mnou bolest, jenže já tím byla hluboce zasažená.








Kapitola 3. Tajemství

9. ledna 2017 v 13:28 | Pearl D. |  Daleko od slunce
Daleko od slunce

3.



Odpoledne se tančilo až do pozdních hodin. V místnosti s oprýskanou bílou zdí a lidmi z ostrovních domovů se pouštěla hlasitě hudba. Od salsy po Abbu, Julia Iglesiase nebo Bueno vista social club. Bavilo mně všechny pozorovat, jak se šťastně vlní v rytmu hudby a od ucha k uchu se vzájemně smějí. Byla jsem dítě, ale toužila jsem tančit a poznat euforii, kterou Kubánci sdíleli mezi sebou. Alkohol jim dozajista uvolnil smysly a touhu po domově opakovaně svolávali jasnými výkřiky. Pro ně tanec znamenal únik od chudoby, těžké práce v místní továrně na motory. Zdědily jsme se stejný temperament a bezprostřední energii. Vzpomínám si na večer, kdy jsme se všichni odebrali do pokoje s televizí. Vyrobil se popcorn z usušené kukuřice a koukali jsme na zahraniční animovanou pohádku. Malou mořskou vílu od Walta Disneyho. Připadala jsem si v bezpečí a příběh mne fascinoval. Dělo se to tajně a tajných věcí se na ubytovně objevovalo víc.


Tyburon byl vysoký, hubený muž se sklonem ke škodolibosti. Rád sdílel nepatřičné historky s drobným spolubydlícím jménem Cuan. Pomlouvali se navzájem a samozřejmě i své vrstevníky. Občas se k nim přidal oplácaný a chamtivý Tony. Bohužel jim scházela inteligence hloubavého člověka. Tak se tehdy dozvěděli, že se Antonio se světlou pletí a zelenýma očima oženil s českou ženou. Nebyla nikterak krásná. Zuby ji mírně odstávaly z pusy ven a byla spíše vyzáblé postavy. Ve skutečnosti Antonio miloval muže, ale v Čechách toužil zůstat. Na Kubě se homosexualita trestala vyhoštěním nebo vězením. Netrvalo dlouho a manželka Antonia podvedla se Santiagem a možná si přisli na své také sousedé. Těžko říct. Přebývala v bytě sama a vychovávala čerstvě narozené dítě s velkou péčí a láskou. Osamělost dělá z člověkem divy. Nic nezůstalo skryté. Už tehdy matku fascinovaly okultní vědy a přišla s příběhem, který mrazí v zádech.
Anita byla velmi štíhlá dívka s ebenovou barvou pleti. Zamilovala se do tmavého a útlého Cuana a ten ji zřejmě city neopětoval, jak si myslela. Když k nám jednoho slunného dne přišel vyměnit žárovku ve stropní lampě, s velkou hrůzou zařval a zjistil, že mu Anita počmárala pantofle, na kterých bylo černě vyryto jeho jméno. Tak si chudák Cuan šlapal astrálně po těle a mohl onemocnět zákeřným virem. S určitostí nemohu příběh potvrdit, neboť v něm bylo zainteresováno příliš mnoho postav. To Antoniova manželka Ivana se v noci polekala, protože viděla ve vzduchu levitující talířek se zatavenou svíčkou. Omdlela a týden nevycházela z bytu. Kvůli očistným rituálům si otec dával do vany okvětní lístky z bílé růže. Vzbuzoval u ostatních strach a nedůvěru. Každopádně Anita patřila do rodiny a velmi si oblíbila mou sestru Avu, která ji vyhovovala svou uzavřenou povahou. Po letech, v době, kdy se vrátila do rodné země, nám poslala dopis a v něm slangovou španělštinou popisovala, jak své první dítě pojmenovala právě po Avě. Fotografie byly černobílé, přesto jsme s úžasem hleděly na Anitu a její batole, které držela za obě ručičky, aby neupadlo. Život nás může do jisté míry překvapit. Jedno je jisté. Každý touží po lásce.

Daleko od slunce

5. ledna 2017 v 18:09 | Munieca |  Daleko od slunce

Kdykoliv mne myšlenky zavedou k vnitřní nejistotě, zbystřím. Mé tušení mi dává znát, že jsem se v čase posunula do minulosti, nemilosrdné, syrové a smutné. Říci sbohem této skutečnosti bylo nedílnou součástí procesu růstu.
Většinou přežíváme, protože se řídíme očekáváním druhých lidí. Spočátku se může zdát, že pocit falešného bezpečí převažuje, ale čas ukáže pravou tvář. Příběh, který se skutečně odehrál mi připomíná v čem jsem pokročila nebo naopak.



1.

Když venku zapršelo, přišlo mi to magické. Mohla jsem malovat, skládat hudbu nebo poslouchat klasiku. Bylo mi 9 let a plná nadějí jsem věřila v zázraky. Uzavřená ve světě fantasie a bájných, dobrodružných příběhů jsem popírala skutečnost, která se jevila příliš bolestně.
Kubánská komunita se rozpadala. Postupem času se odebrali zpátky do své rodné země. Na Kubu. Ještě dávno předtím se komunistické státy propojily a nachvíli se všichni zdánlivě měli dobře a máma se nemusela tolik snažit. Tety s ebenovou nebo snědou tváří nám zůstávaly oporou. Dalo by se říci, že nás rozmazlovaly, potom co nás otec opustil. Jako dítěti vám nic nedochází. Cítíte, že se něco děje a možná za to můžete vy, ale více méně toužíte po bezpečí a bezpodmínečné lásce. Často jsme sedávali se sestrami venku a sledovali povyk ostrovních přátel, jak se s kubánským slangem domlouvali na nekalostech nebo se mezi sebou hašteřili o pozornost. Jenže pokaždé to byla legrace. Kdykoliv jsme sledovali zahraniční filmy, pohádky a z hromadného vaření se uhnětalo jídlo, jsme nepochybovali o jejich rodinné pospolitosti.
Téměř schátralá budova s našedlou omítkou a omezeným prostorem se nám stala domovem. Útočištěm před matčinými nepovedenými vztahy, kdy jsme se údajně na odchodu slabomyslných milenců podílely také my. Nevyspělé a naivní holky. Pamatuji si ze vztahu rodičů jenom malé útržky, které mě provází celý život. Otec odchází a drží kufr. Pohlédne na mne a nezmůže se na slovo. Jsem ve vaně a matka věří, že se vrátí. Nemohl se vrátit. Neměli jsme peníze, aby se jeho návrat mohl uskutečnit. Život byl snesitelnější, pokud jsme zrovna mohly skotačit venku nebo se opět dosyta najíst.

Máma často křičela. Možná se chtěla vymanit z okovů, které jsme ji způsobily. Neměla snadné dětství a štěstí na muže. Tak jako jiná žena, toužila po bezpečném, zajištěném manželství. Když jsme se narodily, všechno se změnilo. Z jejího vyprávění mi bylo úzko na duši. Otec se údajně změnil a začal hledat jiné ženy v rušné společnosti. Pravidelně ji bil, křičel na ni a nestaral se o nás. Jedno se mu nedá upřít. Jako překladatel nám zajistil lepší ubytovací jednotku. Oblékal se stylově a o ženy něměl nouzi. Mládí nás zaslepuje, pokouší a oni to nezvládli. Prarodiče ji mnohokrát varovali a pokoušeli se vztah sabotovat. Věřili, že bude lepší, když nás přenechá sociálce. Nepovedlo se a pár let jsme na to dopláceli neláskou a tvrdými podmínkami.


  • Santiago


Období klidu , které nastalo, když jsem se sestrami trávila čas v kubánské komunitě se dá popsat jako radostné okamžiky. Často jsme jezdívali do vesnice pojmenované podle králících. Kubánci na poli pečlivě otrhali zralou kukuřici a používali ji ke smažení a výrobě popcornu v malém kastrůlku z hliníku. Anita, Margarita a další si nás tahaly do svých pokojíku a zdobily nás korálky. Byla to nostalgie. Často se sestrám dělalo v autobuse špatně a matka pokaždé nosívala papírové sáčky. Těžko říct, z čeho mívali tak citlivé žaludky. Ze všech tří nejvíce milovala Calistu. Nebyla z dvojčat, tak jako já s Avou. Připomínala křehký černý chomáček a nejvíce se podobala otci. Stejné vlasy, tmavá pleť a nevyzpitatelné chování. S Avou jsme se narodily světlé, později se náš odstín pokožky arašídového másla vyrovnal. Matka Calistu rozmazlovala z prostého důvodu. Z pocitu vinny, který se ji zračil na krásné, bílé tváři. Původně se chomáček neměl narodit, ale na potrat bylo tou dobou už pozdě. Otec další děti neplánoval a toužil jen po ukojení svých potřeb. Když se Calisto narodila, zamiloval si ji. Mě s Avou odložili stranou a Calistu brával všude sebou. Na první máj usedla hrdě na jeho ramena. Rád se chlubil. Má jediná vzpomínka s ním dokazuje, jak stačí málo k zachování vzácných chvílí. Jednoho večera mě něžně přenesl do postele a tiše za sebou zavřel dveře. Naši tmaví přátelé se často hádali, po nocích hrávali domino a po otcově odchodu vymýtili věci, které mohli souviset s jeho osobností. Tak jsme přišli o krásné fotografie pořízené na Kubě. Zeleň, moře, stromy. Odstranily také dřevěné obrazy, na kterých byly vyryté krajiny zlatou barvou. Doporučili ji, aby si našla nového milence. Matka přitahovala většinu mužů, přestože nešlo o chytré, a dobře zabezpečené jedince. Když se na ubytovnu nastěhoval mladý Santiago, všichni věřili, že by to s ním mohla zkusit. Matce se Santiago nelíbil. Připomínal tmavé, africké muže a byl malého vzrůstu. Později mi Santiago vyprávěl o prvním setkání s mou matkou. Okamžitě se zamiloval. Zahlédl ji z jedoucího autobusu, jak kmitá po chodníku oděná do letního oblečení. Jeho prostá mysl netušila, co se stane, když se zaplete s velmi labilní a sebestřednou ženou. U mužů vždycky hraje roli libido a nelze se tomu divit. Časem matku získal. Dokázal pracovat a
nechyběly mu peníze. Santiago rád sportoval a radoval se ze života. A teď to hlavní. Matku sužovala samota. Dalo by se poznamenat, že jim vášnivý sex nescházel. Dělali to často. Občas jsem z divných skřeků vycházející z mámina pokoje nemohla usnout. Polštářem jsem si zakrývala uši a zpívala si. Jednoho večera na to oba přišli. Nemilovala ho a on se ze žárlivosti málem pomátl. Hlídal ji a ona ho zneužívala. Santiago toužil po lásce tak moc, že nás přijal jako budoucí otec a o vánocích nám koupil naše první panenky. Dojalo mne to. Hračky nám scházeli, ale raději jsme si hrávali téměř jako kluci. Panenka představovala ženský element, skrytou něhu a dlouhodobé osamění. Ten osudný večer, kdy se rozešli, nedopadl nejlépe. Křičeli na sebe a matka si stoupla za nás, aby ji nemohl nikterak fyzicky ublížit. Strhl na podlahu pár květináčů a odešel. Později se ze Santiaga stal známý záletník a odpůrce naši matky. Nesměly jsme se s ním bavit nebo přijímat dárky. Zlomilo mu to srdce, protože děti měl rád a přál si mít jednou také rodinu. Vyprávěl mi historku, kdy jsem jako šestiletá holčička zaklepala na dveře jeho pokoje a pozvala jsem ho k nám. Oblíbil si mne a matka to ze srdce nesnášela. Rozmazloval mne, a hýčkal. Při každém odmlouvání jsem dostala od matky pár facek a pokud něco potřebovala, posílala za ním právě jenom mě. Nechápala jsem to. Musela jsem předstírat nemoc, aby Santiago otevřel peněženku a utrácel za jídlo nebo pamlsky. Jenže od jejich rozchodu jsem se mu musela vyhýbat.

Zvuk světla

4. ledna 2017 v 12:35 | Pearl D. |  Knižní recenze

Je to tak dávno, kdy jsem se soustředila na své nitro. Přišlo mi to tak namáhavé, ale po dlouhém váhání jsem ulehla na postel a cítila jsem nepopsatelný klid, který se promněnil v tiché rozptýlení veškeré bolesti nastřádané z minulosti i předešlých dnů. Naše tělo touží po naprostém uvolnění bez sebemenších výčitek svědomí nebo stínů našich myšlenek. Věřím, že člověk může slyšet zvuk pomocí barev. Být vnímavá bytost je jednou z nejtěžších věcí v životě člověka. Ve světě plném zoufalství, pevně doufám, že také lásky a krásy přírody. Jen je potřeba věřit sám sobě a milovat. Potom lze potkat lidi stejně naladěné, kteří mi poví krásnou větu. "Slyšíš ten zvuk"

Můžeme mimo onou realitu vidět, slyšet i odlišné věci vzdálené od traumatuzijícíh domovů našich rodičů nebo zahlédnout energie, které lze označit jako léčivé? Tak jak je popisuje ve své knize například Barbara Ann Brannan (Ruce Světla, Zjevení světla). Pokud existují alternativní cesty, kterými se můžeme vydat. Je důležité pochopit proč jsem k tomu dozrál až nyní a přijmout nové odpovědi. Jsme propojeni a kolektivní myšlení určuje kým budeme za pár let.(munieca)


Univerzální energetické pole


Když jsem jako dospělá začala znovu vidět životní energetická pole, byla jsem zmatená a stavěla jsem se k tomu skepticky. V té době jsem ještě nenalezla oporu v literatuře ani nebyla nijakým způsobem vedena, jak se o tom zmiňuji ve třetí kapitole. Jako vědec jsem přirozeně znala energetická pole jako něco zcela neosobního a definovaného matematickými vzorci. Mohu věřit tomu, co vidím ? Dává to nějaký smysl ? Nevymýšlím si své zážitky ? Bylo pouze přání otcem myšlenky, nebo jsem prožívala jinou dimenzi reality, která měla svůj význam, svou logiku ? Pomůže mi to pochopit a porozumět okolnostem mého současného života, či dokonce životu jako takovému ? Četla jsem o starých zázracích, ale to vše se stalo už dávno někomu, koho jsem neznala, a většinou to vypadalo jako výmysly a fantazie. Fyzik ve mně požadoval vědecké metody: pozorování, řízení, kontrolu, důkazy - ať už se jednalo o jev skutečný, či neskutečný. Tak jsem začala sbírat údaje, tj. osobní zážitky, abych viděla, zda je můžu zasadit do nějakého logického systému, jak je zvykem ve fyzikálním světě. Spolu s Einsteinem jsem věřila, že "Bůh nehraje kostky s vesmírem". Zjistila jsem, že pozorované jevy byly velmi podobné světu, který jsem důvěrně znala, měly pevně stanovenou formu, tvar a barvu a také byly zjevně založeny na vztahu příčina - následek. Ale vždy tam bylo něco navíc, něco neznámé, nevysvětlitelné - mystérium. Začala jsem si uvědomovat, jak nudný by byl náš život bez tohoto neznámého mystéria, vždy tančícího před námi, když se pohybujeme přes...co ? Čas a prostor ? Předtím jsem byla zvyklá takto uvažovat. Dnes vím, že se pohybujeme přes osobní zážitky "reality" - myšlení, cítění, vnímání, bytí, splynutí a individuaci, jen abychom znovu splynuli v nekonečném tanci transformace, jak se duše formuje, roste a pohybuje směrem k Bohu. Moje pozorování byla v souladu s mnoha ezoterickými knihami, napsanými na téma aury a energetických polí. Barvy, pohyby, tvary a formy - vše odpovídalo. V převážné většině jsem nejdříve jevy pozorovala, a až potom o nich četla, jako by někdo neviditelný chtěl mít jistotu, že přečtené se nebude promítat do mých mentálních obrazů. Nyní pevně věřím tomuto vedení, které je se mnou, prostupuje mým životem jako píseň a vždy mě vede k novým zážitkům a novým lekcím, jak se rozvíjím a rostu jako lidská bytost.
(Barbara Ann Brennan)



Schované srdce

22. listopadu 2016 v 12:42 | Pearl D. |  Úvahy na dané téma
Myslím si, že dnešní svět srdce z kovu nemá. Jen jsme zranitelnější.
Ze všech stran se na vás valí sociální sítě.
Pokud si nepřečteme, jak nejlépe zvládat svůj život i vzhled, nestaráme se o sebe. Čas se je neúprosný a člověk se domáhá větší svobody, aby dohnal, co zameškal. Každý to cítí, nevysvětlitelné vnitřní napětí. Rozpíná se všude kolem nás. Nastoupíte do metra a vidíte zlé, nedůvěřivé pohledy. V práci se ventilujeme na kolegovi, který se snaží být milý, ale nic tam není. Srdce je uzavřené a ve spánku se nám odráží strach z neúspěchu, a z budoucnosti. Nemůžeme se spoléhat na vládu, která krade i tam, kde máme možnost přežít. Pracujeme pro nenasytné, přestože si sami vydělané peníze už nedokážeme užít. Je zapotřebí zaplatit složenky. Jak vystoupit z rozjetého vlaku, který nás táhne za sebou...

"Ježíš nás spasí", říkají věřící fanatici stále dokola každý pátek v Praze na Smíchově.
Jenže se nic neděje.
Život není snadný, ale všechny cesty vedou do naší mysli.

Potřebuji se především otevřít sama sobě. Otupělost mi brání vidět lásku. Být v tichu, usednout v přírodě a opět se nadechnout a věřit, že jsem v bezpečí. Ukotvena v této přítomnosti a přijmout reálné zobrazení světa. Zamyslet se nad tím, kdo vlastně jsem. Jakou roli zde hraji? Co jsem udělal špatně, že nepociťuji radost? Odpustit sobě i druhým, dokud není pozdě. Vydechnout nahromaděný stres a naučit se milovat, co ke mně patří. Ve spánku se léčím a odpočívá mé tělo. Nabíjím svou silnou, a zároveň tak křehkou duši.




Pokračování

21. listopadu 2016 v 8:25 | Pearl D.







Lesní cesta

20. listopadu 2016 v 17:56 | Pearl D.

Hacksaw Ridge - Zrození hrdiny

19. listopadu 2016 v 14:05 | Pearl D. |  Filmové recenze



Úvod:

Film oscarového režiséra Mela Gibsona, inspirovaný skutečným příběhem muže, který se během války stal hrdinou bez jediného výstřelu. Krátce poté, co Japonci 7.prosince 1941 zaútočili na Pearl Harbor, přihlásil se tehdy třiadvacetiletý Američan Desmond Doss, tak jako mnoho jiných mladíků, do služby vlasti. Z hloubi svého přesvědčení však odmítal nosit jakoukoliv zbraň a zabíjet. Stal se zdravotníkem 307. oěšího pluku77....
V březnu 1945 vypukla krvavá bitva o Okinawu. Dossova rota měla za úkol dobýt 120 metrů vysoký útes. Když vojáci vyšplhali s pomocí lan na vrchol, dostali se do těžké dělostřelecké, minometné a kulometné palby. Vojín Doss se odmítl ukrýt a zůstal uprostřed krvavého pekla. Snášel jednoho zraněného po druhém z útesu do bezpečí. Během vyčerpávajících +ě hodin, za stálého ostřelování, zachránil životy 75 mužů...Za jeho čin mu prezident Harry Truman předal nejvyšší ocenění - Medaili cti. (Bioscop)

Originální název: Hacksaw Ridge
Produkce: USA, Austrálie

Režie:

Scénář:

Kamera:

Hudba:

Hrají:






Film Mela Gibsona sledujete se zaujetím, ale ne proto že by se vám neskutečně líbil.
První záběry nás zavedou do života hlavního hrdiny, který se zdá být zalitým sluncem a morálně nás podněcují k zamyšlení, jak důležité je v něco věřit a přemýšlet o svých činech. Nedokážu ani dostatečně popsat, co mne na filmu znepokojovalo. Drsné scény nebo co se za snímkem opravdu skrývalo. Režisér nám prezentuje své vlastní běsy nebo přesvědčení a opravdovou, náboženskou víru? Problém se objevuje hned od samého počátku děje..Malí kluci dovádí, matka je příklad pokorné ctnosti a oddané víry. U otce je jasné, že je vyhořelý bývalý voják. Pravidelně uzurpuje svou rodinu alkoholickými výlevy, které vznikly následkem vnitřních traumat z nekonečné války a i přesto se rodiče snaží udržovat svazek manželský v duchu tradičních hodnot 50.let.






Je slunný den a desetiletý Doss ( Andrew Garfield- Úžasný Spiderman ) se při rvačce zapomene a málem k smrti umlátí svého staršího bratra. Po letech se opakuje tatáž situace. Tentokrát hádku vyvolá samotný Dossův opilý otec. Citlivý syn se ze zoufalství uchyluje k použití střelné zbraně, aby ochránil matku. Tento okamžik navždy změní jeho život v zaryté přesvědčení, že nezabiješ, neproliješ krev. Jak přikazuje svatá bible a desatero přikázání. Nebyl by to žánr Mela Gibsona, kdyby nám pečlivě nenaservíroval milostný příběh založený na pevných základech, tedy velké lásce. Troufám si říci, že v jeho podání nám nechce ukázat nic mezi tím. Děj pokračuje Dossovým zamilováním do energické a půvabné sestřičky a než se odebere dobrovolně do války. Slíbí oddané, naléhající partnerce svatbu. Idylické okamžiky rázem končí, když se po vojenském výcviku rozhodne vzdorovat velitelům kvůli odporu držet pušku nebo cokoliv, co může zabít nebo poranit člověka. Navzdory přání se stát ošetřovatelem se setkává s nepochopením a šikanou ustrašených spolubojovníků, kteří jsou připraveni ve válce zemřít. Pro některé z nás by Dossova paličatost vyvolávala morální dilemata, ale pro režiséra se příběh stává krmivem pro církevní ovečky toužící po jasné, ničím nenarušené cestě. Pokud se Mel Gibson domáhá spravedlivého zacházení a současně také slávychtivého ocenění, není jisté zda-li film mnohé probudí k sebezpytování či k víře v Ježíše Krista. Svéhlavost dovede naivního vojína až k samotnému vojenskému soudu. Ovšem nebýt otcových kontaktů z vyšších, vládních kruhů, nikdy by se do Japonko americké války neprotlačil. Faktem zůstává, že se krve a potu dočká s neskrývaným děsem a bezmocností. Záběry ničivých zbraní, které cupují lidské tělo na kusy jsou velice drsné a zbytečně dlouhé. Nevíte, jestli šokem nezavřít oči nebo rovnou odejít domů.
Válka nikoho nešetří a upřímně si myslím, že největší daň zaplatili vojáci se zbraní v ruce, kteří doufali ve vítězné tažení, ale nepřežili. Celkově na mne snímek působil fanatickým dojmem ze strany režiséra, který touží se skrytou agresivitou ovlivňovat masy a přesvědčit nás o našem amorálním chování. Možná se za proroka považuje Mel Gibson, možná prostě jen šokuje za každou cenu, aby se na něj nezapomnělo. Každopádně mu nelze upřít jisté mesiášství či spíše mesiášský komplex. Podobně je na tom například i Angelina Jolie. Od natočení Statečného srdce uběhlo pár řádků let a nikdo nepochyboval o skvěle natočeném filmu. To už neplatí, nikam se neposunete. Sledujete bizarní spektákl plný biblických dogmat. Umučení Krista v jiné formě. Život reálného vojenského hrdiny, který přenesl z nebezpečné zóny 75 raněných do bezpečí byl překroucen a nemáte tak možnost nad tématem rozmýšlet sám za sebe. Kdo byl Desmod Doss ve skutečnosti? Je hrdinství, když se nebráníte? A co ti, kteří obětovali poslední vteřiny svého života? Nechť si každý odpoví a dospěje k vlastnímu názoru.



Filmový trailer

Setkání

9. listopadu 2016 v 10:36 | Pearl D.

Barvy podzimní

1. listopadu 2016 v 21:52 | Pearl D.

U mostu

1. listopadu 2016 v 21:49 | Pearl D.

Podzimní procházka

1. listopadu 2016 v 19:07 | Pearl D.

Kam dál