Září 2013

Povídka: Setkání

24. září 2013 v 18:06 | munieca |  Próza

Vychází slunce a jeho teplé paprsky mne hladí po tváři. Trochu se obávám těch šatů. Nemohu v nich dýchat, korzet stahuje mé útroby. Rozhlížím se kolem sebe a vdechuji nádherný čerstvý vzduch. Vítr mi čechrá vlasy. Už si vzpomínám, stojím na půdě severní Anglie. Píše se rok 1847, období romantismu. Za chvíli se mám sejít s Emily u vřesovišť Haworthu. Hádám, že tehdy se to stalo, přišla s nápadem napsat román, možná inspirovaný jejím životem. Ráda bych se jí na něj zeptala, ale nemohu najít stezku, kam bych se mohla vydat úplně pěšky v úzkých sešněrovaných botách z kůže a v šatech, sotva pohodlných pro mladou nezávislou ženu. Mírně si zvednu lem sukně a svižným krokem si brázdím cestu přes vysokou trávu kolem mohutného kostela směrem dolů k pláním. Vesnička byla vytvořena na vysokých travnatých kopcích, přesto mi kamenná konstrukce připomíná spíše maloměsto. No zatím neprší, tak se docela loudám. Po chvíli ji zahlédnu, jak nepohnutě stojí v poli zarostlým vřesem. Mávám, ale neotáčí se. " Dobré ráno Emily, Emily Brönteová. Vypadá to, že nám počasí přeje. " Mírně se usměje a zdvořile odpoví. " Dobré ráno, na počasí nám nemusí záležet, nacházíme se v časové smyčce. Všechno co prožíváš je skutečné. Přišla si sem z nějakého důvodu, ráda ti odpovím na tvé otázky. Možná budeme mít málo času, tak tedy začni. Přinesla jsem nám nějaké sendviče a ovocnou šťávu." "Myslím si, že se naše životy v něčem shodují nehledě na odlišnou dobu. Například já žiji v době moderní technologie. Jenomže se osaměle cítíme snad ještě více než kdy dříve. Přestala existovat společenská setkání, kde by se lidé nebránili vzájemné komunikaci. Taky kolem nás neustále proudí množství hluku. Nalézt rovnováhu se nám daří velice těžce. Lidé si berou život.'' Těžce si oddychnu a pohlédnu na Emily. Její oči pochází zdaleka. Vyrovnaně na mě hledí, jakoby znala odpověď. Dvě osamělé nezávislé ženy, unavené životem, lidmi a odvážné. Pokyvuje na mě hlavou. Pochopila mne. Naslouchá mému splínu. Neuvěřitelné. "Lidé se za tu dobu moc nezměnili. Posunuli jen své hranice, vždycky jsem tušila, že věda není odrazem pouhé myšlenky. Bylo zde vždycky něco víc." ''Myslíš tím Boha? " "Celý vesmír, ten nekonečný vesmír.'' Podívám se na sendviče a s chutí se zakousnu. Chyběly otázky tykající se jejího nehynoucího románu. "Můžeš mi říct Emily, proč zrovna Heathcliff? Toužíš snad po svobodném, hranicemi nespoutaném muži jako byl on? '' Rychle mi odpoví. "Svobodný? On není volný, jeho křídla mu ustřihli. On je syrovým odrazem společnosti a i v ní můžeme nalézt vykoupení. Lásku si ponechejme v srdci, abychom v ní spatřily každý moment naší víry v sebe sama. Jedině tak můžeš milovat druhé dokonale."
Zvedl se vítr a vypadalo to, že se nebe zabarvené do šeda promění v dešťové kapky. I přes nánosy vrstev šatů byla zima. Zůstal pocit lehkosti, odpovědi na otázky skončily. Emily mi ukázala rodný dům. Ve zdech prostoru, kde sestry Brönteovy musely přežít své těžké dětství, se linul vlhký zápach plísně. Potěšil mne oheň v krbu a horký čaj. Nechybělo spousty odložených knih s fantasy tématikou. Jak se nemilované dítě zachrání? Útěkem do dalekých říší, kde neexistuje bolest a samota? Vzpomněla jsem si na Nelly, služebnou. Ikona, která se v románu stala pokorným pozorovatelem. Štvalo mne, že nemohla žít jinak. Nedokázala se vzepřít svým pánům. Pochopila svůj úděl? Napadá mne jedině citát Sira Waltera Scotta. "Nejlepší část vzdělání je ta, kterou člověk získal sám." Zdroj: Na Větrné hůrce (nebo také Bouřlivé výšiny či Vichrné návrší, anglicky: Wuthering Heights) je jediný román britské autorky Emily Brontëové