Prosinec 2013

Inuitská nadílka

24. prosince 2013 v 19:00 | munieca |  Próza
Inuitská nadílka



Byl mrazivý den před štědrým večerem nebo spíše polárním večerem a malá Itu se rozzlobila, protože nikdo neuvěřil, že by během spánku spatřila Anděla. Vřeštila a vztekala se, odmítala se připojit na lov tresek. Nikdo se ji nesnažil naslouchat a velmi ji to rmoutilo. Každý den se za ní přišel Anděl podívat a ona se naučila porozumět jeho řeči. Většinou se vznášela v noci nad svým tělíčkem a pozorovala, jak vypadá, když hluboce spí. Bratříčkové se tiskli blízko sebe a pod nánosem sobí kožešiny málem rozmačkali malé Itu drobný obličej. Vznášela se velmi lehce a ladně, nemohla však bratrům zabránit, aby se na ni přestali lepit. Itu bylo pět let a postrádala nějaké sestřičky, nikdy se nepokoušela škádlit starší sourozence sama. Když se Anděl poprvé objevil, ani v nejmenším Itu nepociťovala strach z neznámého podivného cizince, který poletoval kolem ní, kdykoliv se jako duch vzdálila od domova. Pravidelně si hrávali na schovávanou, toulali se po bílých pláních pokryté sněhem a naslouchali chrápání ledních medvědů. Jednoho dne milovaný Anděl zmizel a ona probrečela celý den. Matka ji chovala trpělivě ve svém náručí, ale Itu neunesla pocit prázdného osamění způsobené ztrátou nového kamaráda. Přála si dát Andělovi krásné jméno, jenže trpělivost nepatřila k její silné stránce, rozhodla se proto zazpívat v kruhu starších žen. Jejich zpěv připomínal vlčí jekot. Při poslechu hlubokého hrdelního tónu v hlase se Itu vybavilo známé mravenčení po těle, přesto si nedovolila vzlétnout. Uběhly týdny, měsíce, až se Anděl opět zjevil v překrásném rouchu připomínající polární zář. V Inuitském jazyce prozradil své jméno a vyzval zvědavou holčičku k další dobrodružné cestě. Vznášeli se nad krajinou, brouzdali se na hladině temného moře nebo sem tam zahlédli mohutné, černobílé kosatky. Stoupali stále výš, dokud se z krajiny nestala miniaturní bílá plocha. Anděl si říkal Jonáš a vedl malou Itu k poznání, že je svět pestrý.
Ukázal ji odlišné domy, louky, lesy i odlišně vypadající zvířata. Nejvíce se Itu zalíbilo zdobení stromečků v celé Evropě. Tento podivný zvyk na ni udělal silný dojem. Druhý den brzo ráno kreslila vzpomínky do sněhu a často se ptávala matky na původ jejich zřetelného odlišení od ostatních národů. Nezbývalo než se přizpůsobit výchově svých rodičů i každodenní rutině. Přežití bylo nedílnou součástí jejich života a postavit se zpříma drsné přírodě, čelit různým nástrahám představovalo prvotní úkol Grónského národa. Jonáš navštěvoval chráněnku s velkou horlivostí, dorozumívali se telepaticky. Občas se soustředil spíše na symboliku jednotlivého sdělení, kterým Itu stále nerozuměla a ve svých viděních vídávala velkou bílou horu, jež se tyčila pyšně vysoko nad mořem, zřejmě pocházela z odlišné oblasti. Kolem hory se drolily mohutné ledovce o výšce několika metrů, ale Jonáš jen odpovídal dalšími, leč nádhernými, malebnými obrazy.

Toho osudného dne svítilo slunce, prašný sníh mírně poletoval vlivem studeného polárního vichru a všude kolem se nesl křik tažných psů. Na kajacích se shromáždila snad celá rodinka, bratříčkové uklidňovali rozdivočelé psy a tatínek s maminkou společně rozhodli, že se si na chvíli uleví a zkontrolují zvláštně nabalený náklad či nakrmí hladová těla čerstvým masem z uloveného tuleně. Kousek si z tučného masa páchnoucí po rybině ukrojili a dělili části rovným dílem. Nechybělo maso ani pro čtyřnohé mazlíčky, kteří odvedli kus práce. Itu se cítila šťastná, neboť se činila také a nemusela zůstávat se staršími, jak bylo zvykem. Hrála si se svými bratry tak divoce, až přitom přehlédla důležitý bod. Nad nimi se do výšky tyčil vrchol hory ležící na mase tlustého ledu. Ten den padal nový sníh, řídký, jemný, pokrývající většiny ledu, a na něm se rodinka uhnízdila. Nikdo z nich však netušil, co by se mohlo stát. Při bližším zkoumání této ledové kry se Itu polekala, jemně zalapala po dechu a připomněla si starý sen, jenž se dlouhou dobu odrážel v její mysli a díky němuž častěji komunikovala s Jonášem. Zatahala maminku za chlupatý povrch objemného kabátu, aby ji oznámila, v jakém nebezpečí se rodinka nachází. Maminka zareagovala teprve tehdy, kdy ji pomalu docházelo, co se přihodí, vršek špičky ledovce se totiž vlivem tání nalomil a řítil se na volnou plochu před nimi. Itu zaječela ze všech sil a prstíkem ukázala na skrytou, téměř nenápadnou skulinku mezi dvěma dalšími ledovci. Opravdu se tam vynořila cesta, otec se s údivem zašklebil na malou vystrašenou dcerku a polapen strachem se rozhodl mrňouska následovat. Bratříčkové popohnali smečku ječících psů, rychlostí blesku se valili přes zdánlivou průrvu, která se stáčela do širokého oblouku. Drobní Inuité se zázračně protáhli a nechali za sebou spoušť hodnou pojmenování jako například ledová tříšť nebo spíše ledová katastrofa. O mnoho let později se stala událost veselou historkou a z historky legenda, kterou Itu jako dospělá žena a milující matka vyprávěla svým drahým dětem před spaním. Když se později broučkovi dostalo uznání jakožto malé zachránkyni, uvedla na pravou míru, jak se zapeklité drama tehdy událo. Prozradila jméno svého anděla strážného a význam snu, v němž malou Itu doprovázel na kouzelná, neznámá místa. Již si nikdo netroufal nenaslouchat malé Itu nebo zpochybňovat její hluboké sny. Ve svých nových písních děkovali Jonášovi za požehnání, jež se jim dostávalo.





Ty, jenž jsi bílý jako sníh
Ty, jenž přicházíš za svitu luny

Povzbuď cestu naší
Povzbuď!

Víra našich dětí
Do neznámých končin
Odráží se!

A hle, hvězda polární!
Snad navždy tady s námi zůstane.

Zůstane!