Úvahy na dané téma

Schované srdce

22. listopadu 2016 v 12:42 | Pearl D.
Myslím si, že dnešní svět srdce z kovu nemá. Jen jsme zranitelnější.
Ze všech stran se na vás valí sociální sítě.
Pokud si nepřečteme, jak nejlépe zvládat svůj život i vzhled, nestaráme se o sebe. Čas se je neúprosný a člověk se domáhá větší svobody, aby dohnal, co zameškal. Každý to cítí, nevysvětlitelné vnitřní napětí. Rozpíná se všude kolem nás. Nastoupíte do metra a vidíte zlé, nedůvěřivé pohledy. V práci se ventilujeme na kolegovi, který se snaží být milý, ale nic tam není. Srdce je uzavřené a ve spánku se nám odráží strach z neúspěchu, a z budoucnosti. Nemůžeme se spoléhat na vládu, která krade i tam, kde máme možnost přežít. Pracujeme pro nenasytné, přestože si sami vydělané peníze už nedokážeme užít. Je zapotřebí zaplatit složenky. Jak vystoupit z rozjetého vlaku, který nás táhne za sebou...

"Ježíš nás spasí", říkají věřící fanatici stále dokola každý pátek v Praze na Smíchově.
Jenže se nic neděje.
Život není snadný, ale všechny cesty vedou do naší mysli.

Potřebuji se především otevřít sama sobě. Otupělost mi brání vidět lásku. Být v tichu, usednout v přírodě a opět se nadechnout a věřit, že jsem v bezpečí. Ukotvena v této přítomnosti a přijmout reálné zobrazení světa. Zamyslet se nad tím, kdo vlastně jsem. Jakou roli zde hraji? Co jsem udělal špatně, že nepociťuji radost? Odpustit sobě i druhým, dokud není pozdě. Vydechnout nahromaděný stres a naučit se milovat, co ke mně patří. Ve spánku se léčím a odpočívá mé tělo. Nabíjím svou silnou, a zároveň tak křehkou duši.



Co nás v současnosti obklopuje

5. května 2016 v 21:29 | Munieca

V první májový den jsem se na Petříne procházela s přítelem a musím uznat, že atmosféra se nesla v duchu zamilovaných lidí. Téměř to vypadalo, jakoby všude zavládnul mír. Stromy byly obtěžkány narůžovělými květy, městkými parčíky se linula sladká vůně šeříků a nikomu nevadilo, že se slunce schovávalo za mraky. Kéž by klidné dny lásky trvaly věčně. Jenže svět je odrazem našeho kolektivného vědomí. A za hranicí upravených zelení se v tváří tvář setkáváme s bolestí, nevraživostí, prázdnotou a hlavně se sobectvím.
Ve světě prošpikovaný internetem sociálních sítí, mediálního nátlaku vyvolávajícím v mysli strach a obavy z budoucnosti zde zůstávají nevyřčené otázky. Můžeme pohlížet na sebe jako na samostatně myslící bytosti ?

Chyby nás učí

20. ledna 2016 v 12:04 | munieca
Chyby jsou součásti našeho vnitřního růstu. Dokonce o tom nemusíme vědět. A přiznejme si, málokdo se nad tím pozastaví a uvědomí si způsobené následky. Ve světě, zvláště v politice se velké chyby stávají a jeho nedílnou součástí jsou pokroucené pravdy některých médií. Například děsivá situace v Německu nám napoví, kolik škod způsobila ne jedna známá politická hlava. Nezbývá než se postavit sám za sebe. Podniknout kroky, které určí další cestu. Zodpovědnost za svůj život máme jedině my sami. Nakonec vše vyřeší samotná, mocná příroda, ale ta chyby nevytváří. Pouze je odráží.

Mít sám sebe

8. prosince 2015 v 10:55 | Munieca


Nazvala bych toto téma spíše přijetí sama sebe. Pokud předstíráme a hrajeme si na někoho, kdo představuje ideální článek společnosti, potom tedy dává označení ,,hledání" opravdový smysl. Od útlého dětství mne rodina uzurpovala, přetvářela mé otevřené srdce toužící po svobodném projevu. Měnila jsem se v uzavřené dítě, které bylo nejisté a ustrašené. Toužili ve mě spatřit hodnou holčičku, která udělá co se jí řekne, nechá sebou manipulovat, aby tak uznale popřela skutečné, skryté záměry podněcující potlačení vlastní seberealizace. Když se u vašich nejbližších objeví omezení lidé, budou svým nevědomým chováním pracovat na vašem sebezničení. Proč? Protože neunesou odlišnost jedince, který ve světě nevyniká, nezapadá. Nemusí o tom vědět, ale jeho činy odpovídají za něj. Otázkou zůstává, jestli má smysl nalézat sám sebe. Ve společnosti se stále ukazuje, že lidé nejsou připraveni stát sami za sebe a být autentickým člověkem. Z určitého hlediska trpíme, neboť si přejeme lásku, přijetí a tak se uchylujeme k maskám. Přece jenom, se lidská bytost musí chránit. Stejně je tomu i ve vlčí smečce. Přežije silný jedinec. Ostatní se přispůsobí, aby zůstali v bezpečí pro uchování svého rodu.

Jeden důvod proč..

20. října 2015 v 11:59 | Munieca



Odpověď se nachází především v našem myšlení. Na často kladené otázky se nám dostává odpovědi formou pocitů. Přesto z 90% vnímáme pouze svoji mysl. "Jeden z důvodu proč " souvisí s tím, že se naplno nevěnuji tomu, co mne baví. Mé tělo reaguje v podobě hladu.
Umlčet tento hlad je snadný úkol, pokud máme po ruce jídlo, které lahodí našim chuťovým pohárkům. Tento způsob lze použít na určitou dobu, ale hlad po naplnění duše nelze umlčet. Vyjmenovávat další z možných důvodů proč, mi přijde scestné. Většina událostí, které se zhmotní do reálné podoby, jsou naše převzaté vzorce z dětství. Dalo by se říci, že jsme součástí opakujícího se koloběhu času, ale vše se odehrává právě teď a tady neustále dokola. Naše mysl otupuje toto zjištění a odsouvá ho do hlubokého podvědomí. Intuice je propojená s duší a ta reaguje skrze naše pocity například vnitřním neklidem nebo ve formě našich smyslů. Jeden z důvodů proč jsme oslabení je ten, že nefungujeme jako harmonický celek.

Lehkost bytí na podivném místě

9. dubna 2014 v 9:41 | Munieca
Město v oblacích


Když je Vám pouhých pět let, vaše malá mysl zachycuje určité útržky vzpomínek. Mnohdy se některé z nich stanou odrazovým můstkem vnímání světa. Pro mě se tehdy jediným možným světem stala malá ubytovna postavena ve městě s pochybným morálním základem. Na počátku 90let, možná i dříve se do města přestěhovala kolonie mladých Kubánců, připraveni za režimu splnit úkol a odbýt si v továrnách nekončící dřinu. Tehdy do města, především do malé podivně cihlově zabarvené ubytovny přestěhovali i moji rodiče. Otec, snědý krasavec a chytrý jako liška si zvolil za ženu mou matku, ačkoliv jim to nikdo nepřál, hormony neobelstíte, ledaže Vám od narození říkají duchovní mistr. No, narodily sem jim tři roztomilé mulatky a jednou z nich jsem byla já. V ubytovně jsme se jako jediní měli dobře. Dostali jsme velký byt o rozloze několik velkých pokojů. Jak to tak bývá, dvě odlišné kultury se mnohdy neshodnou, takže se z mámy stala křičící fúrie a z otce nadržený proutník. Nevydržel zde dlouho pobýt, ale za nepřítomnosti se přihodilo spousty dobrodružství. Kromě nadávek od sexuálně neuspokojených bílých paniček se na mou matku ačkoliv narozena v Bílovci, smetla vlna kritiky, že černá děvka jako ona nemá ve městě v oblacích, co pohledávat. Od přírody jsem zvídavá bytost a nedovedla jsem si tehdy představit život bez zpěvu mých milovaných, leč nedokonalých sousedů. Svět vypadal o něco růžověji, kdykoliv jsme za zvuku krkolomné španělštiny, hudby a vůně upečeného kongri v troubě zasedli ke společné televizi a koukali na zakázané americké filmy. Máma nezůstala dlouho sama, přesto se její otravný otec a náš děda snažil, seč mu síly stačily, aby se příštím náhradním otcem nestal další Kubánec. Zkoušel opravdu všechno. Výhružky typu, sociálka si na tebe posvítí a vezme ti holky. Ani babička dlouho nezůstala pozadu. Naopak se aktivně snažila, mámu přesvědčit o nezbytnosti se zbavit takové přítěži jako jsou černé děti. "Co třeba dětský domov? Libo vždyť to ani neposlouchá. Koukni na ně! Jedí jako piraně a poskakují všude kolem! Takže, když máma situaci nemohla změnit, neboť ji stesk po otci nedovolil nás opustit, přidala se k laciným nadávkám a tvrdé kázni. Není přípustné na sebe ještě strhávat pozornost, jakoby se tato evidentní shoda dala potlačit. Každopádně, dokud Kubánci obývali toto podivné místo, cítila jsem, že někam patřím. Kromě bohatého apetitu, sexu, tance a společenských rvaček nás především milovali. V jejich přítomnosti jsme byly princezny. Matka se na druhou stranu obávala úplně všeho. Našich kudrnatých vlasů, našeho temperamentu a večerního chechtavého smíchu, kdy jsme po něm musely absolvovat noční klečení s nataženými pažemi. Jestli tato metoda pomohla? Vůbec ne, spíše posílila naši bojovou tendenci vzdorovat silou naši neochvějné dětské mysli.

Snění jiného druhu

26. února 2014 v 18:25 | Munieca
Vzpomínám si velmi jasně a živě na své dětství, kdy fantazie oživovala mé dny plné šedi a kdy byla na překážku především učitelkám nasoukané v oblečení matné barvy a jejich obličeje připomínaly figuríny za výlohou. Ovlivněny výchovou totalitního režimu předávaly mrtvou energii dětem, zvláště jiným dětem. Vykazovala jsem umělecké nadání, přestože nic z toho nesmělo přesahovat rámec reálného znázornění všednosti. Nešťastně jsem uvažovala nad tím, odkud pochází obloha nebo samotné lidstvo a všechno bylo považováno jako špatně chápaná realita. Tak se matka postarala o to, aby jsem nelelkovala a hleděla si práce. Ono je těžké udržet si bezpodmínečnou lásku k dětem, když je vás víc než jeden. Fantazie nám prospívá, především v kladení zajímavých otázek. Například: Proč žít stereotypním každodenním životem a nerozhodnout se třeba obletět svět nebo si na zahradě nezasadit nové stromy, které by o nás něco prozradily. Nezačít s uměním a tím to začíná..svoboda ducha.

Současná provokace provokuje

28. listopadu 2013 v 13:47 | Munieca




Jsme zataženi do kolotoče politických reklam, módních reklam i všeobecného mínění hozené na pulty novinových stánků. Mocná továrna na sny postrádající skutečný smysl se odehrává tak, jak si většina myslí, že by měl život vypadat. Denně jsme zasaženi provokací mediálního nátlaku. Co si koupit a nekoupit, aby přeci jenom vypadal člověk in. Správnou stravou dosáhneme úroveň štíhlých krásných lidí, a když ne, čeká nás smutný titulek na téma směs šílených nemocí, kupujte vitamíny, adresy estetických ordinací k dispozici. Zdánlivě šťastně vypadající celebrity. Zapomínáme na jednu věc, to jestli se nechá osoba vyprovokovat, záleží na stav duševního rozpoložení, všechno ostatní je prázdnou iluzí světské nevědomosti. Pokud bych se zmínila o politických provokacích, nemělo by smysl plýtvat svými myšlenkami na list papíru. Jednu z příjemných věcí, které provokace vyprodukuje, se může týkat také budoucích milenců nenápadně se kočkujících před druhými. Cílem se stává záměrně vyslaná provokace zamilovaného jedince, prahnoucí si získat pozornost svého objektu touhy. Ovšem pod podmínkou uvědomuje-li si tuto možnost celým tělem, v horším případě půjde o bezvýznamný flirt, posilující lidské ego. No to bychom měli.




Cílená provokace





V negativním zobrazení se politické provokace zhmotní do děsivých událostí. A v nich si lidé nevědí rady.

Nedokončené záležitosti nebo sny

16. října 2013 v 18:04 | munieca

Dalo by se říci, že téma provokuje. Na každého někdy přichází splín. Unavené tělo stagnuje a potřebujete nabrat sílu. Je těžké své možnosti vidět reálně, pokud se stagnace stane dlouhotrvající situací. Lenost většinou odráží nitro líného člověka, ale souvisí s jeho sebevědomím. Tyto pocity moc dobře znám a prostředí, kde jsem kdysi vyrůstala, bylo podobnými lidmi nasáklé. Výzva pro mne byly příležitosti, ve kterých jsem se mohla uplatnit. I kdyby to nevyšlo, ten pocit lenosti, strach z neúspěchu upadal. Nezáleží na tom, co si myslí o Vás ti druzí, hlavně když sebe nevidíte jejich očima.

Afrika a ja

7. října 2013 v 11:01 | Munieca

Podzim mám ráda. Jeho nezaměnitelná podoba ve vás zanechává mystický pocit, že tady nejsme sami. Kavky v Praze pro změnu poletují a slunce se od jejich sametově černého peří odráží. Každý den přemýšlím, jestli se vrhnu na malování. Posledně jsem se věnovala malbám na téma Afrika. Než se stalo rodné místo mých předků Kubou, museli si ji Španělé podrobit a s tím zavést otroctví. Kolonie otroků se napnila především africkými lidmi. Odvedeni ze své rodné země, mučeni, zkroceni se usadili a přispůsobili. Možná proto jsem se vrhla na onou tvorbu. Kuba se stala ozvěnou nepěkné minulosti, ale narodil se tam můj otec. Ebenová barva mu na tváři nezůstala, jen volání kořenů ho udržely na místě. Ráda bych se na Kubu zaletěla podívat, ráda bych tyto možnosti měla. Jenže zatím k ním nenacházím přístup. Čas a prostředky rozhodnou. Tolik k Africe...

Arktické snění

2. října 2013 v 10:40 | Munieca

Jsme součástí všeho kolem nás.

Asi před půl rokem se mi zdál velice živý sen o Antarktidě. Instinktivně jsem poznala, že půjde právě o tuto jedinečnou zemi. Ocitla jsem se v nějaké ocelové budově, která byla zatopená mořskou vodou. Bylo v ní tma a jedna velmi důležitá věc nebo spíše zvíře, lední medvěd. Snažil se doplavat na břeh seč mu síly stačily, ale žádný nenacházel.
Jasně jsem pociťovala soucit a snažila jsem se mu pomoci. Potopila jsem se hlouběji, hledala únikový východ. Z hromady vznášejících se trosek jsem zahlédla nepatrné světlo, ale pod ním se neobjevil žádný břeh z ledu ani plovoucí pevnina. Ze všech sil jsem se vrátila k medvědovi a i přes jeho ohromnou výšku jsem se chytila jeho naježené tlusté srsti. Současně jsme zamířili ke zdánlivému světlu. Hlavou mi prolétly otázky typu: Existují ještě zamrzlé ostrůvky z čistého ledu? Potom jsem se probudila, byl konec.
Nemusím snad naznačovat, že se pravděpodobně v mé mysli odraží současný mediální nátlak ze zpráv po celém světě, i když zprávy nesleduji. Kolektivní vědomí přináší svůj vliv na naše smysly, ať chceme nebo ne. A tak kromě dokumentů , jenž mne zajímají z hlediska vývinu planety Země, nepopírám varovné signály hlásající o globálním oteplování, kdy je v ohrožení zmiňovaná Antarktida. Jenže pokud se to člověku neděje přímo před jeho domem, většinou před tím zavírá oči. Tento sen mi připomněl, jak je důležité mít oči otevřené a snažit se ovlivnit především malé věci. Životní prostředí je vizitkou lidstva. Asi tak po třech dnech jsem si razila cestu z práce, když tu ke mně přistoupila plavovlasá paní z Greenpeace. Neuvěříte, co mi řekla. "Na Antarktidě chtěji postavit ropnou plošinu. Hrozí vyhynutí bilých medvědů, kteří jsou závislí na ledovcích. Tímto způsobem mohou ostrovy ztratit stabilitu. A medvědi život." Náhoda? Možná, každopádně mne to donutilo přemýšlet..


 
 

Reklama